Rozhovor s Dr. Janem Mertou uskutečněný 10. 11. 2009

Jsem velice rád, že se mé a Janovi osudové cesty před několika lety setkaly a toto setkání umožnilo položit základ vzájemnému přátelství, jehož si nesmírně vážím. Jednoho dne jsem jej požádal o doslov k mé knize v níž se zabývám mimojiné tématem smrti, smyslu života, či možnostmi jeho zkvalitnění. On laskavě souhlasil a poskytl mi rozhovor, který níže v nezkrácené podobě předkládám zájemcům k přečtení.

Dnes žijeme ve velmi zajímavé době. Nemám na mysli to, že je zajímavá tím, že jsou věci jinak, ale proto, že je to doba biblická. Doba, která bude měnit svět tak, jak ho známe, na svět, o kterém ještě nemáme moc tušení. Jestli to bude k dobrému, nebo ke zlému je v této fázi těžké říci, ale je zcela jasné, že určitá část lidí se této změně přizpůsobí a většina lidí, kteří se ji nepřizpůsobí, prostě odejdou, zemřou, protože nebudou se schopni adaptovat. Problém je v tom, že mnoho lidí říká, že se tato doba blíží (aztécké kalendáře, májské  kalendáře, sumerské, či jiné legendy a další záznamy ukazují, že opravdu konec doby je v tomto období). Všechny planety budou nalinkovány. Někteří dokonce předpokládají velké změny v magnetickém poli, další mluví o tom, že se přemístí póly - sever bude jihem a jih severem, že bude určité období, kdy nebude žádné magnetické pole, tzv. nulové magnetické záření a že zkrátka nastanou drastické změny.

     Já už to cítím teď! Někteří lidé jsou tzv. kanárci (ohlašovatelé) doby, která již přichází. Kanárek se vždy používal v dolech, aby vycítil, jestli je tam jedovatý oxid uhelnatý, a pokud kanárek zemřel (omdlel), tak všichni utekli, protože věděli, že jsou v nebezpečí. My (lidstvo) máme takové lidi, kteří už ohlašují nějakou velkou změnu, na kterou by normální lidé měli nějak reagovat, ale většina z nich dělá, jako by se nic nedělo.

  Nedávno jsem to vysvětloval na takovém příkladu: Když máte inkoustovou skvrnu na papíře, tak ji vidíte jako černou kapku. V okamžiku ponoření papíru jedním rohem do alkoholu, se alkohol pomalu začne vsakovat do papíru a v určitém okamžiku začne papír přitahovat alkohol, jenž se blíží k inkoustové skvrně. Najednou se skvrna dostane do alkoholu a začne se rozdělovat. Kapka již není černá, ale začne se dělit na všechny barvy, které v kapce jsou. Podobně jako duha je výsledkem lomu světla, stejně i kapka se na výše zmíněném principu rozčlení na jednotlivé složky. Mně to připadá, že se nacházíme v takové době; jakoby ta kapka – život, kde se všechno odehrává jako ve zmiňované inkoustové kapce - nasává alkohol a začíná se rozdělovat. Takže vzniká skupina lidí, která se odlišuje od ostatních více a více. Jak svou myslí, tak svým chováním, jednáním, náboženstvím a jinými různými způsoby. Existují i lidé, jejichž vědomí se rozšiřuje a najednou zjišťujete, že z ničeho nic nastává v určité části světa, například speciálně v USA či v Kanadě, neuvěřitelný nárůst lidí, kteří mají velké duchovní uvědomění. Najednou začínají chápat věci, na které nikdy předtím nemysleli, scházejí se na konferencích nebo různých přednáškách, a to ne ve stovkách, ale někdy v tisících.

  Svět se začíná polarizovat, a přechod, skok z jednoho orbitu na vyšší orbit, vždy přináší jisté velké šoky. Já se domnívám, že právě teď je doba, aby lidé, kteří rozumí těmto věcem, byli schopni pomoci lidem nevědoucím, a tak jim vysvětlili a ukázali směr, aby se i oni adaptovali co nejlépe. Je důležité, aby „osvícení“ lidé pomohli „nezasvěceným“ lidem vyrůst z představy, že podstata naší životní existence je v honění se za penězi, v neustálém nakupování dalších a dalších věcí (často zbytečných), v neustálém vytváření a boření atd. Není smyslem našeho života se pořád nějakým způsobem starat pouze o věci pozemské.

 Člověk má opravdu jiný účel a jinou zodpovědnost. Narození nebylo dáno proto, aby se člověk na zemi stal otrokem nějakého pracovního úřadu, nebo aby vytvářel nějaké kuličky nebo kolečka, ale aby poznal sám sebe. Aby vylepšil svůj charakter, který má, protože život, který žije, je velmi krátká doba. Člověk si ani neuvědomí, jak je život krátký! Teprve na stará kolena si uvědomí, jak jeho život rychle utekl. Když je člověk mladý, tak přemýšlí úplně opačně. Říká si: „To mi bude trvat strašně dlouho“, jenže to je všechno pouze sen. Skutečný život začíná tím, že člověk ztratí tělesnou schránku, která není nic jiného než obálka. Je to pouze oděv, který nosíme, abychom se mohli v tomto světě setkávat s druhými lidmi, kteří jsou třeba na jiné duchovní úrovni. Tento oblek nám tedy umožňuje kontakt, díky kterému můžeme mluvit s člověkem, který je vývojově sto, dvě stě, tisíc let před námi, anebo s člověkem, který je ještě z doby ledové.

Díky tomu, že máme tělo, můžeme se jeden od druhého učit a rozvíjet. Ale v okamžiku, kdy člověk tělo opustí, už se nebude pohybovat v takovém světě, jaký známe, ale zařadí se na úroveň, do které patří. Zde budou spolu s ním „žít“ i ostatní lidé stejné kategorie jako on. To znamená, že když je člověk neschopný, hloupý, darebák, tak víceméně skončí v této úrovni i na druhé straně a jen těžko se z ní bude dostávat, poněvadž tam nebudou jiní lidé z vyšších úrovní, kteří by mu nějakým způsobem podali pomocnou ruku. Takže, když si na způsob postoupení do vyšší kategorie nepřijde sám anebo někdo jiný mu nepomůže, třeba tím, že se za něho intenzívně modlí atd, tak nebude v problému jenom pár roků, ale možná celé (celá) století. Tyto lidské duše jsou nazývány jako ztracené duše, bloudící duchové, kteří se stále objevují na určitých místech, k nimž jsou připoutáni v důsledku neuvědomělosti, jež jim zabraňuje otevřít své duše a přijmout lepší osud, než mají.

Smysl existence spočívá v tom, aby se člověk připravil na přechod ne s očima zavřenýma, ale s očima otevřenýma. Je nutné, aby cítil každou vteřinku a neměl nějakou bezvědomost, aby tak přešel na druhou stranu a pouze si uvědomil, že už nemá své fyzické tělo. Najednou by začal dýchat úplně jinou atmosféru existence a veškeré znalosti a schopnosti, které v něm byly, by se začaly projevovat. Naopak to, co v sobě nemá, to ani mít nebude, protože tělo to za pozemského života neumožní, nelze si to nějak dopředu vyzkoušet. Když prostě nemám nějakou zkušenost, tak ji nemám v těle. Jedná se o zkušenost, která je v duši. Proto je nezbytné překonat různá čidla, která jsou v nás: oči, uši atd. a pak se smysly poznaná zkušenost přeloží do našeho vyššího vědomí, v němž zůstává.

Člověk roste a učí se a cokoliv dobré nebo špatné mu vylepšuje pochopení, poznání a charakter. V důsledku tohoto se může velice rozvinout a zemřít do zóny existence, která odpovídá jeho úrovni. A budou to velké, velké rozdíly! Nemám na mysli století, ale daleko větší čísla. Záleží tedy na zodpovědnosti každého člověka, dokud žije, aby pokud možno, poznal, co nejlépe sám sebe. Je důležité, aby opravdu pochopil, kdo vlastně je a že není jenom tělem, na které se dívá do zrcadla a přitom se z něj raduje, že vypadá hezky, ale ještě než tělo jsou potřebnější oči, které se dívají skrze něj. Zde je nutné si uvědomit, že se nejedná o oči, ale o bytost, která se dívá skrze ně. Člověk se nevidí, ale vidí svůj obraz v těle, které vlastní. Lidé tomu často nerozumí, přičemž tato nevědomost má mnohokrát velké následky.

Například člověk nevěří v posmrtný život (jedná se o druh víry, který v sobě tito lidé mají). Každý z nás si vytváří vlastní realitu. To, co si přejeme, nebo lépe řečeno to, co chceme, vytvoříme! Všechno, co chceme vytvořit, začíná přes naše vědomí, které poté přechází do myšlenek, jež si vytváří otisky. Do našich myšlenek se následně otiskne to, co sami chceme, a to se taky v realitě uskuteční. Pokud tedy někdo nevěří v to, že bude existovat v posmrtném životě, tak se mu to i vyplní. Takový člověk zemře bez vědomí toho, že „tam“ něco existuje. Tento jakoby umělý spánek může trvat mnoho století, než se z něj začne pomaloučku probouzet. Naopak člověk, který má oči otevřené a jehož vědomí je na plné úrovni(?), ani na vteřinu neztratí své vědomí, a tak se zařadí do světa, který si vytvořil, když ještě žil.

Lidé nepůjdou do ráje nebo do podobných fantastických míst, které si představují, ale skončí přesně tam, kam patří. To znamená, že člověk, který je na tomto světě plný zloby a plný nepochopení, lomcuje s ním hrdost a nemá žádnou schopnost citu, se dostane po své smrti do stejné vibrační úrovně, jakou za svého života vyzařoval. Nebude patřit do úrovně duší, které jsou výše než on, navíc by se v jejich úrovni necítil dobře.

Je nutné ( já se o to v životě snažím), dávat najevo lidem, že právě nyní je čas, aby si uvědomovali, že hry existence, které zde hrajeme, jsou krátké momenty, které nám ukrádají drahocenný čas, jenž máme k dispozici. I když se to nezdá, každým dnem se blížíme smrti vstříc. Nevíme dne ani vteřiny, do kdy tady budeme. Dnes se smějeme, zítra nás budou pochovávat. Lidé si toto často nejsou s to představit, protože mnoho lidí nedisponuje schopností abstraktního myšlení. Vidí pouze to, co je fyzicky reálné. Například vidí cihlu na nějaké platformě, a tak se bojí, že pokud by ta cihla spadla, že je zabije, proto se chrání pracovní přilbou, protože ví, že se to může stát. Ale kdyby jim někdo řekl: „Hele, buď opatrnej, tady je určitý druh neviditelného záření.“, tak to je mimo jeho představivost. Člověk nechápe, jak může něco, co nevidí, nemůže se toho dotknout, být daleko zničující, než například ona zmiňovaná cihla - to, co na nás spadne nebo to, co nás střelí.

O výše řečeném se zmiňuje Bible v příběhu o nevěřícím Tomášovi. Tomáš, když se setkal s Ježíšem po jeho vzkříšení, tak ho osahával. Ptal se ho: „Jsi to ty, pane, jsi to opravdu ty?“ Ježíš mu odpověděl: „Ano, jsem to já. Sáhni si na mě a přesvědč se sám.“ Tomáš se tedy přesvědčil, že před ním stojí skutečný Ježíš. Ježíš mu odpověděl: „Ano, jsem to skutečně já a ty jsi blahoslovený, že jsi toto poznal, ale daleko více jsou blahoslaveni ti, kteří v to uvěří, aniž by to viděli.“ To je ten rozdíl. Mnoho lidí chce všechno vidět, ale rozdíl mezi tím, co vidíme a co si dokážeme představit, je jiný druh myšlení. My se totiž díváme očima, ale myslíme rozumem. To znamená, že dokud něco nepředpokládáme, tak si to ani neuvědomujeme, že vidíme opravdu to, co tam doopravdy je.

Například byly dělány pokusy s vědci. Všichni se dívali do stejného mikroskopu a přitom jim bylo řečeno, aby popsali, co vidí. Ti, kteří věřili, že je tam to, co bylo předpokládáno, viděli to velmi rychle. Avšak ti, kteří nevěřili, tak to neviděli. Názor na realitu opravdu záleží také na tom, do jaké míry odmítáme něčemu věřit podle vzorce – dokud něco nevidím, tak tomu nevěřím. Je to však o mnoho primitivnější způsob získávání poznání, než ten, kdy si dokážeme něco abstraktně představit. Abstraktní způsob poznávání reality umožní v mozku vytvořit a propojit nové cesty, drážky pro plynulý přísun informací důležitých k nabytí nových horizontů poznání. Člověk by si tedy neměl hrát na skeptika, na nevěřícího Tomáše – dokud něco nevidím, tak tomu neuvěřím. Samozřejmě jedná se také o způsob poznávání, jehož slabina tkví v tom, že si tím člověk zbytečně ubírá mnoho drahocenného života, protože život netrvá věčně. Stává se, že pak může být na mnohé věci příliš pozdě.

Nevíme, jak na tom budeme s naší energií, naší silou a myšlením za pár let a přitom pár let může být ve výsledku kolikrát rozdíl i mnoha životů pro konkrétního člověka. Smysl existence je takový, abychom pochopili, že tomu tak je. Důležité je, abychom poznali, že nejsme těla, ale že jsme duchovní bytosti, které na sebe vzaly tělesnou schránku, aby pochopily určitou skutečnost v tomto třídimenzálním světě, ve kterém se pohybujeme. Není to tak, jak se někteří lidé domnívají, že tělesná schránka vytvoří duši. Duše existuje vždy a tělo je dočasné - je vytvořeno ze zemských elementů a je živé tím, že je oživováno duší. Pokud je tedy duše v těle přítomná, jsme živí, ale pokud se duše rozhodne odejít, tak z našeho hlediska jsme mrtví, protože tělo již na nic nereaguje. Stejně jako auto, když má benzín, tak jede a když mu benzín dojde, už se nepohne.

Mojí snahou je osvětlit lidem alespoň trošku poznání. Nechci to míchat s náboženstvím, protože názory náboženské jsou většinou názory lidské. Náboženství je interpretace určitého chápání, kterému se mnoho lidí otevře a věří mu. O co více věří jednomu náboženství, o to méně pak jsou ochotní věřit jinému. Člověk, který věří například v křesťanství a věří mu dle jednotlivého náboženství správně, nemůže již smýšlet o věcech jiných náboženských systémů, protože by se rouhal. Jednoduše řečeno, jakýkoliv pokus přemýšlet o tom, že by to mělo být jinak, je pro něj samotným aktem rouhání. Důsledkem toho pak je, že člověk neroste. Jakmile si člověk udělá v sobě víru na něco, uzavře si v mozku cestu k něčemu dalšímu, aby to poznal, a tak se snažím být vždy otevřený. Vše studuji a chápu skrze svoje pochopení, neboť člověk se nemůže pouze teoretickým uvažováním rozvinout. Člověk sice může čistě teoreticky pouze nabrat znalosti, ale aby opravdu pochopil, o co jde, tak si tím musí projít. Důležitá je tedy životní zkušenost! Velmi často lidé žijí své životy tím způsobem, že toho hodně viděli, hodně poznali, navštívili hodně zemí, ale nakonec nic nepochopili. Na druhé straně jsou lidé, kteří nikdy necestovali, ale hluboce přemýšleli. Takže i z toho mála, co viděli, dokázali vytvořit poznání. To je daleko hlubší a daleko pravdivější k podstatě reality, ve které jsme všichni v určité míře propojení.

V současné době vidím, že mnoho lidí ztrácí víru. Jejich beznaděj je zakotvena právě v tom, že nemohou pochopit, proč tomu tak je. Domnívají se, že tělo je unese, avšak tělo je slabé, pokud v něm není síla ducha, proto se dnes mnoho lidí vzdává - vezmou si život, zblbnou v tom směru, že začnou pít a začínají kolem sebe třískat ve zlosti a škodit, protože si myslí, že to je jediná odplata za to, že jejich život je takový. Stáří však má být úplně něco jiného. Stáří má být filtrování všech poznání, které člověk v životě obdržel; nalézt to, co z toho, co je v nás, je opravdové, a najít toho všeho smysl. Mnoho lidí to však nedělá a hledá pouze zábavu. Zábava, to je hluk! Mnoho lidí, právě proto, že jsou prázdní, bojí se být sami. Samota je straší, proto potřebují mít kolem sebe neustále nějaký rozruch. Ať je to fotbal, televize, alkohol, nebo jiné věci, kde se dějí špatnosti, díky kterým zažívají škodolibost a rádi vidí, že se mnoha lidem daří ještě hůř než jim. Sama nepřejícnost a neschopnost uznat někoho, komu se v životě dařilo, anebo se daří dobře, je obrazem, ve kterém vidí, že tito lidé sice mají pravdu, ale nechtějí si to připustit, že ve svém životě udělali mnoho chyb a mnohokrát neměli pravdu.

Lidé dělají všechno možné, jenže si neuvědomují, že jednoho dne přijde doba, kdy se tato skutečnost prokáže. Mnoho lidí mi říká: „Proč tomu věříte?“, na což já odpovídám: „A proč bych tomu nevěřil?“. V prvé řadě, jsem vědec. Celý svůj život, 65 let jsem se víceméně věnoval duchovním věcem. Nejen jsem se tím amatérsky zabýval, ale dokonce jsem to i studoval. Napsal jsem na duchovní témata knihy, uskutečnil jsem stovky přednášek, zúčastňoval jsem se velkých konferencí a sympózií, mluvil jsem s tisíci duchovními lidmi. Viděl jsem ve svém životě neuvěřitelné jevy, protože jsem je vidět chtěl. Navštěvoval jsem zajímavá místa a neustále jsem se snažil poznávat. Peníze, které jsem vydělal, a nebylo jich málo, jsem věnoval tomuto poznání. Nečekal jsem na nikoho, aby mě vedl. Nemluvil jsem prázdná slova do větru, ale upřímně jsem vždy pracoval. Teď mi nikdo nebude říkat, kdo v životě ani pořádně nepřemýšlel o těchto věcech, jestli tomu věřím. To je stejné jako profesor matematiky, který vymyslel kalkulačku, měl vážně a na úrovni debatovat s někým, kdo neumí ani násobilku, jestli kalkulačka opravdu funguje. To přece nejde. Člověk se tedy vyhýbá takovým lidem.

Nakonec ale jasně vidím, že jsem měl pravdu. To, co jsem obětoval svému poznání, má daleko větší hodnotu, než peníze, různé věci a řada úspěchů, které jsem měl. Proto mnoho lidí se mě často ptá: „Pane doktore, co považujete za úspěch?“. Já jim odpovídám: „Já nemám úspěchy ve vašem slova smyslu, jak je vnímáte. To, co vy považujete za úspěchy, já považuji za naprosté chyby. To, co vy považujete za chyby, to jsou pro mě úspěchy.“ Já vidím hodnotu ve věcech, které se nedají koupit za peníze, láska, přátelství, spokojenost, čestnost. To jsou však hodnoty, které tady dnes nejsou patřičně ceněné. Člověk, který má „prachy“, tak je tady vždy chytřejší, než ten, který ty „prachy“ nemá, protože může mlátit hubou a každý ho poslouchá, jen proto, že je to milionář nebo bilionář. Každý darebák bude mít hodně obdivovatelů ne tím, že by byl čestný, ale že nahrabal daleko více než ostatní. Mnoho lidí má v dnešní době hrdiny v těchto lidech. Člověk, který je skromný, který je „neprůbojný“ (průbojnost je často něco zvířecího), toho si lidé málokdy povšimnou. Já vždy říkám: „Moje síla leží v mé slabosti a moje slabost je mojí silou“. To však člověk musí správně pochopit. Je to však něco, co se těžko vysvětluje. Ve školách se o tom neučí, rodiče vůbec nechápou, co to je a samozřejmě děti podle toho rostou. Takže každá generace, která přichází, je o něco horší než generace předchozí. Obrazně řečeno, pokud naši otcové byli ze zlata, my jsme z bronzu a naše děti jsou ze železa.

Pomaloučku to upadá a my všichni společně jsme si vykopali propast, do které spadneme. Nacházíme se v době, kdy stojíme na okraji této propasti. Jestliže člověk poctivě analyzuje dnešní svět, tak si musí uvědomit, že to není pouze jedna země, ale že všichni její obyvatelé jsou ofouknutí stejnou atmosférou beznadějnosti. Člověk cítí, že jeho život neměl smysl - starosti, bolesti, tragédie, nic jiného není, než honění se za „prachama“. Hodnotu má pouze vydělávat pro někoho jiného. Jakmile člověk přestane vydělávat, tak všichni říkají: „K čemu on je dobrej, protože začíná brát?“ A každý už cynicky řekne: „Ach, nechte ho umřít…“. My jsme už ztratili lidskost, která dělala velký rozdíl.

V křesťanství se třeba rozlišuje lidská láska, například fyzická a božská láska, která se nazývá agapé. Člověk, který má tuto lásku v srdci, jinak rozumí světu. Nevidí se odděleně od druhých. Nevidí rozdíly mezi tím, co bylo stvořeno, jestli je to zvířátko, nebo je to rostlina. Naopak, cítí vztah ke všemu. Láska, která v něm je, není fyzická láska, ale božská, jež vyzařuje a pomáhá. Ten, který je silnější a chytřejší, okamžitě cítí odpovědnost staršího bratra nad tím mladším. Takto by měl člověk žít a svět by byl v úplně jiném stavu, než je tomu teď.

Žijeme v době, kdy každý je sám pro sebe, ve světe, kde každý přeje druhému jen to nejhorší, kde se člověk nesnaží rozvinout, ale snaží se dokonce zabránit rozvinutí druhého. V této republice speciálně! Zde není hrdost k těm, kteří něco překonali, něčeho dosáhli, ale je zde hrdost nad těmi, kteří si vytvořili špatné jméno. Pohleďte třeba na Blesk, co tam píší. To je hon na lidi. Já neznám zemi, kde by měli takový deník, který je bulvárem horšího bulváru. Co se pak dá dělat? Jak můžeme očekávat, že nás svět bude obdivovat, když my každou věc, na kterou sáhneme, víceméně zkazíme. Pohleďme na politiku. V Bruselu už na nás pohlížejí, jako na potížisty, kteří neustále něco kazí.

Jsme zkrátka podivný národ, což se neodráží pouze v jednotlivcích, ale v celé karmě, vibraci národa. Člověk to začíná cítit velice brzy, když musí cokoliv řešit v běžném životě, když musí jednat s lidmi. Nic není jednoduché. Všechno je rvačka, neustále nějaká reklamace, nějaká chyba, nepřívětivost atd. Lidé jsou tady úplně jiní. Žil jsem celý život ve světě, povětšinou v Kanadě, ale také v Americe, devět let v Anglii, ale nikde jsem neslyšel při setkání dvou lidí na ulici, aby si říkali: „Ahoj vole, jak se daří, ty blbče.“ a podobně. V České republice je to zcela běžné. Necivilizovanost, neúcta k druhým lidem se ukazuje v naší mluvě, což se následně odráží i v chování. Například jsem viděl mladého chlapce, který byl sprostý na starší prodavačku, na kterou se osočil se slovy: „Dělej bábo, jsi ožralá, pohni sebou!“ a nikdo z přihlížejících ani nepípnul. Je to naprosto nepředstavitelné, ale lidé takové chování tolerují a jen se nad tím pousmějí, což mě velice mrzí, protože si uvědomuji, že naše republika ještě v nedávné době měla ve světě velkou úctu. Nemám na mysli to, že by byla kamarádem Ameriky, že by měla nějaké raketové systémy nebo něco takového, ale tím, že měla slušnost, že měla lidskou dovednost a že se naši lidi snažili prokázat dobré jméno nejen své, ale i té země, ze které vzešli.

Nyní vidím naše lidi venku (za hranicemi), kteří se stydí za naši vlast, a dokonce si velmi brzy mění svá jména - Josef Vomáčka se jmenuje John Mitchel, za velmi krátkou dobu (tři roky) se vrátí a už přestává rozumět, komolí češtinu se slovy řeči, kterou právě používá v zahraničí. Je to neuvěřitelné. Jako bychom se velmi vzdálili od této země, ztratili kořeny a nechali tuto zemi vykoupit kýmkoliv, kdo si o ni řekne. Vytratila se zde oddanost postavit se proti zlu za principy dobra. My sami ji s radostí zaprodáme. Mnozí lidé necítí vůbec žádný důvod, proč by tady měli zůstávat a jsou připraveni se okamžitě sbalit, pokud jim někdo dá o pár korun více. To je hrozné! To v porovnání s Amerikou, kde jsou národy uvědomělé, se nedá vůbec srovnávat. Pak se divíme, že nám to tady kolikrát nejde. Naše chytrost se vždy obrátí proti nám. My totiž nejsme chytří, my jsme vychytralí, a tato naše vychytralost nám způsobuje jenom problémy. Chytrost by se měla změnit na moudrost. Člověk časem se zkušenostmi začíná rozumět. Kdežto člověk vychytralý, hledá stále kličky a blábolí věci, aby někomu řekl něco, co ve skutečnosti není pravda. A myslí si, že je chytrý, když někoho oblafne. Takhle se nyní vychovávají lidé, kteří jsou pak dokonce pyšní, když se jim podaří někoho oblafnout, nebo přechytračit.

 

 Otázka: Existují podle Vás nějaké zkratky k duchovnímu poznání, nebo je to pouze otázka pozvolného zrání krok za krokem?

 

Člověk si samozřejmě nevytvoří sám od sebe poznání. Člověk musí projít zkušenostmi, ale velmi často existuje mnoho zkratek. Neznamená to, že by musel vypít celý oceán, aby pochopil, že voda je slaná. K tomu stačí jedna sklenička.

Člověk nemusí udělat každou chybu, aby pochopil, že je to chyba. Stačí když poslouchá druhé, kteří tu chybu udělali, a vyhýbá se jí. Člověk se musí učit ze zkušeností, a to své poznání si může postavit na ramenou lidských gigantů, kteří tu žili před námi. Člověk by se měl snažit najít si své vzory v životě, které by jej inspirovaly k tomu, aby se jim přiblížil, nebo je dokonce předčil. Mohou následovat cestu vzorů, protože už tu cestu před nimi někdo prošlapal. Už to pole není úplně plané.

Člověk je kolikrát velmi pohodlný. Rád by něco udělal, ale nechce do toho dát čas. Rád by uměl to či tamto, ale chce tomu obětovat pouze jednu sobotu na jednom semináři. To nejde. Na druhé straně se člověk může velmi, velmi posunout. Poznání je u každého člověka to stejné jako talent pro hudbu. Každý má nějaký talent pro hudbu, ale ani o tom neví, protože mnoho lidí nedostane v životě ani možnost prokázat své hudební předpoklady. Nikdo je nevedl a neučil, aby hráli na hudební nástroj. Nikdo je k tomu nepodporoval ani jim nepředával naději, že by mohli být dobří. Naopak jsou často svým okolím slovně sráženi. To je právě ono. Člověk musí mít okolo sebe někoho, kdo vycítí jeho daný potenciál a pomůže jej rozvinout. Někteří lidé jsou géniové, jako například Mozart, který již ve čtyřech letech vytvářel neuvěřitelné věci. Ale i on na svém talentu neúnavně pracoval (5 nebo 10 procent geniality, zbytek tvrdá práce).

Já jsem se učil hodně rozvíjet schopnosti od nadaných lidí v relativně velmi krátké době, jenomže já jsem zvláštní druh materiálu, který prošel úplně jiným životem. Ale to ještě neznamená, že člověk nemá zodpovědnost. Co je nám v životě dáno, za to jsme zavázáni. Vždy, když nám někdo více dá, více od nás očekává. Takže to není, že člověk pouze bere, ale musí též umět dávat. Mně dal život hodně. Mně nadělil dary, které by řada lidí velmi ráda měla, jenomže já si je neuschoval v sobě.

Dobře si uvědomuji, že je mnoho lidí, kteří by se rádi změnili. Kteří by potřebovali malinko popostrčit. Říká se: „Chytrého popostrč, hloupého trkni.“ Vývoj lidí je různorodý a jak jsem říkal, to uvědomění lidí v Kanadě a v USA roste neskutečně rychle. Kdysi - před čtyřiceti léty – jsem málokdy potkal někoho, kdo by měl o tyto věci zájem a chtěl se jim věnovat. Nyní vnímám takových lidí tisíce a tisíce. Těch čtyřicet let úplně změnilo myšlení a chápání obrovského procenta lidí. Jenomže v naší republice těmto věcem nebyla nikdy věnována potřebná pozornost, neboť neschopnost drtivé většiny obyvatel mluvit jinou než mateřskou řečí, je velmi omezuje, a proto se k nim nikdy nemohla dostat celá řada moudrých věcí a myšlenek. Jediné, co do naší země přichází, jsou věci, kterým se mohou lidé smát. Téměř vše se zde redukuje na frašku, což je nejlepší řešení k tomu, aby se lidé o hlubší věci nemuseli či nemohli zajímat a zamýšlet se nad nimi.

Člověk se ale může a měl by se vyvinout. Úmysl lidského bytí je, aby se rozvinul dokud tady je, dokud má možnost. Jestliže možnost člověk zabije, je velmi těžké vysvětlovat, co si tím způsobí. Já většinu lidí, se kterými se setkávám, už nikdy více neuvidím. Ne, že je nikdy neuvidím svýma očima, ale já je nikdy nespatřím ani svou duší. Já budu úplně jinde než oni. Důvod je ten, že já jsem v životě dělal úplně jiné věci než oni. Ale jsou lidé, se kterými se setkám, i když jsem je v tomto životě ještě vůbec neviděl, protože uvnitř duše - vibrace, vědomí je na stejné úrovni.

Je těžké to vysvětlit lidem, kteří po většinu svého života byli vychováváni v negativním směru. Oni to, v co já věřím, naopak považují za slabost a chybu myšlení, když jsem se ve svém životě řídil určitými zásadami, dokonce jsem se musel před nimi bránit, aby tyto mé zásady nepoužili proti mně. Například mně sebrali práci a způsobovali mně řadu jiných potíží až na hranici existence. Když pozoruji ostatní národy, když jsem studoval například v Indii, na středním východě různé filozofické a náboženské směry, tak jsem si uvědomil, že jsme nepatrná kapička nevěřících lidí v porovnání s ostatním světem. Je neuvěřitelné, jak jsme v tomto ohledu naivní. Je nás deset milionů, to je např. menší město v Číně nebo v Indii, a myslíme si, že jsme pupkem světa, že všichni budou přijímat naše názory.

My, kdybychom uměli číst v jejich řeči, tak bychom plakali dojetím. Filozofická a esoterická hloubka je tak veliká, že by to zdejší lidé ani nepřežili. Jenomže taková díla nikdo nepřekládá, protože by to zde nikdo nekupoval. Tady se překládá pouze to, co vydělá peníze. To, co vydělává v Americe peníze, to je brak. Ale i ten brak je zpravidla daleko lepší v originále než v následném překladu. Z některých překladů, které znám v originále mně vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Kdybych se s některými texty setkal nejprve jako s překlady v češtině, tak bych na ně vůbec nereagoval. To je právě jeden z největších problémů, že nemáme znalost, jak vůbec slovy vyjádřit mnohé věci, protože tady elementárně chybí slovník, v němž by byly vysvětleny duchovní pojmy. My jsme nuceni vysvětlovat jeden pojem celým opisným odstavečkem, přičemž by postačil jeden konkrétní termín.

Například Indie - tisíce let nepřetržité existence. Za ta léta se tak duchovně vyvinula, že jejich sanskrt je nejpropracovanějším jazykem na světě. Když něco čtu ze sanskrtu v původním překladu do angličtiny lidmi, kteří dokonale ovládali jak sanskrt, tak i angličtinu, tak mně srdce praská nad tou hloubkou myšlenek, které mě úplně zaráží. Kolikrát v těch chvílích lituji tento národ, že nemá takové možnosti.

Když jsem se po letech díval na svůj život, tak jsem si říkal: „Žil jsi ve světě většinu života, hodně jsi tam poznal, ale hodně jsi ztratil. Celou svou rodinu jsi tady zanechal, zemi, kterou jsi měl rád.“ Ale, pokud bych se měl znovu rozhodovat, jestli mám utéct, tak bych to udělal znovu, protože jedna věc, které si nade vše vážím, je ta, že mi emigrace dala jazyk, že jsem pochopil množství informací, hlubokých myšlenek, které jsou kolem nás po celém světě. Že jsem měl možnost si je číst, že mě ovlivňovaly. Že jsem měl možnost cítit jejich vliv po letech, jak jsem vyrostl. Kdybych neemigroval, tak by se to nemohlo stát, protože bych neměl možnost si vybudovat základy poznání, na kterých jsem stavěl. Není chybou člověka, když nemá slova, která by něco vyjádřila, jak může o těch věcech myslet a debatovat. Právě proto si myslím, že největší dar tomuto národu by byl nějaký další Vrchlický, který by přeložil a vytvořil potřebné termíny. Neexistence těchto termínů ještě zhoršuje zdejším lidem jejich upřímnou snahu po poznání a uzavírá je možnostem hlubšího poznání a chápání.

Jednou jsem měl přednášku o náboženství v Kanadě. Porovnával jsem jedenáct světových náboženství, a tato přednáška byla velmi dobře přijata. Mé přednášky se zúčastnilo několik našich lidí, kteří za mnou potom přišli a požádali mě, abych stejné téma přednesl pro naše lidi, kteří neumí anglicky. Souhlasil jsem, ale v tu chvíli jsem si neuvědomil, k čemu jsem se zavázal. Později jsem si sedl a přemýšlel jsem, co budu říkat, a najednou jsem si uvědomil, že já nejsem vůbec schopen na toto téma v češtině mluvit. Uvědomil jsem si, že čeština nezná všechna potřebná slova a výrazy, a já nejsem schopen to, co se mi snadno a elegantně podařilo sdělit v angličtině sdělit i v češtině. Strávil jsem téměř dva týdny formulováním přednášky a napsal jsem 85 stránek ručně psaných poznámek, abych byl vůbec schopen dané téma odpřednášet. To je téměř půl knihy! Uvědomil jsem si, že jsem víceméně dělal opisy, abych vysvětlil nějaký pojem. V češtině prostě nejsou potřebné termíny! Řekneme kupříkladu duše, a je to hotovo. Duše je jednak duše v těle, jednak v kole apod. V sanskrtu nebo v angličtině se duše člení na řadu dalších konkrétních termínů – vyšší duše, nižší duše, bloudící duch. Podobně je tomu i u dalších slov.

Další věcí je skutečnost, že mnoho lidí je schopno okamžitě dávat rady a zapáleně diskutovat o věcech, které by neměly být věcí síly argumentů. Nechápou, že to není o tom, jestli tomu člověk rozumí intelektuálně, ale je to o mluvení do srdce. A dokud to člověk nemá v srdci, tak může mlátit hubou, aniž by to vůbec mělo nějaký vliv. Duchovní věci nejsou věci informací. Duchovní věci jsou věcí kvality. Nejsme zde proto, abychom něco věděli, ale proto, abychom byli lepšími lidmi. Aby nás to změnilo.

Mnoho lidí do sebe cpe samá fakta. Nejchytřejší člověk může být zároveň úplným blbcem! Na druhé straně může být nejprostší farmář, který nemá žádné vzdělání, ale budu s radostí sedět u jeho nohou a poslouchat jeho moudrost, kterou ho život naučil. V tom je hodnota, kterou si lidé málo uvědomují. Čas běží a lidí, kteří dokáží posvítit ve tmě pralesa, těch jiskřiček, není tolik. Člověk, když tu jiskřičku vidí, tak se na ni zaměří, aby se dostal ven z temnoty. Mým úmyslem vždy je, alespoň trošinku osvětlit pro druhé cestu, kterou hledají. To neznamená, že tito lidé půjdou mou cestou, ale po určitou dobu budou třeba moji společníci. Pak jim odběhnu, nebo oni mi odběhnou a půjdeme si každý svým životem, ale už to, že jsme naladili stejnou strunu, že jdeme stejnou cestou, znamená, že se oba dva pohneme dopředu. Jednoho dne se někde potkáme a řekneme si: „Panečku, jak ses sem dostal?“ Řeknu: „Já jsem šel takovou cestou, byla sice kratší, ale, panečku, byla to dřina!“ Podstatné je však to, že pravdu oba uvidíme.

Jestliže člověk vidí pravdu, tak není možné, aby řekl: „Já jsem věřil, já jsem nevěřil.“ Před pravdou každý skloní hlavu! Jestli jí věřil, nevěřil, pravda je a svítí stejně jako slunce. Slunce si nevybírá, jestli svítí pouze na věřící nebo nevěřící, na křesťany a vyhýbá se darebákům. Slunce zahřeje každou hlavu, ať tomu věří, nebo nevěří, je mu to jedno. Naše teorie o tom proč a jak svítí, jsou nepodstatné. To důležité je, že svítí. Člověk se může domnívat, že svítí proto, že je pěkný nebo že jí zdravě nebo pro cokoliv jiného. Vymýšlíme si různé teorie, proč existují určité věci, ale nerozumíme podstatě. Z toho vyplývá, že by se člověk měl více věnovat ne vysvětlením a různým kličkám, které mu dávají tu chytrost, ale naopak, měl by cítit porozumění. A to takové porozumění ne skrze logiku, nýbrž skrze vnitřní pochopení, které se v nás automaticky zrodí, když dokážeme poslouchat, když dokážeme utišit své srdce, když otevřeme své dveře větším světům, ze kterých k nám bude přicházet inspirace a posila.

Každý umělec, každý kdo v životě něčeho dokázal - vědec, pochopí, že nic si nevymýšlí, že vše je inspirace. Člověk neví, sedí, přemýšlí a najednou ho něco napadne. To není nápad, který se tlačí jako stolice. Je to inspirace, bum, a je to. Není to o logice. Nedá se to následně logicky vysvětlit a přeložit. Pokud se zeptáte umělce, proč to napsal právě tak, odvětí vám, že ho to právě takto napadlo. Umění se nevytváří logicky, je to Boží dar, který vychází z jiných sfér. U vynálezců platí to stejné. Kdyby to mělo být o logice, pak by každý člověk, který umí používat logiku, byl vynálezcem, a na svět by se chrlil jeden vynález za druhým. Kolikrát největší „trouba“ má největší vynález. Kdysi jsem studoval tyto schopnosti a vím přesně, že většina vynalezených věcí, které mají hodnotu, jsou věci, které jsme přijali skrze clonu nevědomí a následně jsme je v sobě realizovali a přetvořili. Avšak pokud by nám to nebylo sesláno, tak bychom nebyli schopni to vymyslet.

Kupříkladu takový Tesla, který vytvořil dvoufázový elektrický motor, jej nevymýšlel pomalu. Šel po parku a najednou uviděl v hlavě motor, jak pracuje. Našel proutek, nakreslil ho do země a bylo to. A změnil svět. Pohleďme na obrazy. Umělec pouze seděl a přemýšlel. Dlouhou dobu nic a najednou, úplně jakoby přišla vlna tsunami, začal kreslit, začalo se to před ním zhmotňovat. Vím to proto, že jsem měl schopnost psát poezii, která mně i několikrát vyšla v novinách. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel, jak je to možné, odkud se to zrodí? Sám jsem se kolikrát překvapil, tím, že bych to tak nikdy neřekl, jak jsem to napsal. Pak jsem si uvědomil, že jsme jiní lidé uvnitř a jiní zvenku. Naše logika je pro náš život vnější, naše porozumění je většinou životem vnitřním. Člověk zkrátka ví, poněvadž mu chybí logika.

Teď si myslím, že jsem tělem, doufám, že to nějak vydržím, než budu mít věk a odejdu. Pak se buňky stanou hnojivem a je to hotové. To není život! Já se domnívám, že jsme jako housenky, které si nejsou vědomé toho, čím skutečně jsou. Jedí všelijakou potravu, aby existovaly. Ničí kolem sebe věci a kdo ví, co všechno dělají, ale jednoho dne se zakuklí a pak kukla praskne a z ní vyletí ne housenka, ale úplně jiný druh bytosti – motýlek. Metamorfóza, přeměna je možná dokonce i v tomto životě.

Tak jako Bible mluví o ztraceném synovi, který opustil svého otce a svoji rodinu, aby se zařídil po svém a ve světě se mu dařilo špatně - z bohatého chlapce se stal žebrák, který jedl na ulici a byl závislý na milodarech jiných. Když už nevěděl kudy kam, jak by si pomohl, rozhodl se vrátit. Vrátil se domů a málokdo ho poznal - byl špinavý, zarostlý, zestárlý, a vůbec se svým vzezřením nepodobal nikomu z rodiny, ze které vzešel. Bratři ho však přece jen poznali. Utíkali za otcem s touto obrovskou novinou: „Náš bratr se vrátil“. Na což otec odvětil: „Děkuji Bohu, že se mi syn vrátil! Oblečte ho do toho nejlepšího, co máme. Vykoupejte ho. Dejte mu najíst ta nejlepší jídla a připravte velikou hostinu, budeme oslavovat.“ Oni se divili a říkali: „Jak je to možné? Vždyť on nás zradil, on na tebe zapomněl. Nic neudělal a ty pro něj nyní uděláš takovou věc? Pro nás, kteří jsme s tebou každý den, kteří ti sloužíme, děláme, co ti na očích vidíme, a ty jsi toto pro nás nikdy neudělal.“ On jim odpověděl: „Ano, ale můj syn se vrátil!“

Hodnota pochopení je daleko větší než oddanost bez jakýchkoliv zkušeností. Anděl, který vidí Boha, který ho stvořil od okamžiku své existence, si je plně vědom, kdo je jeho otec a stále žije podle otcova přání a nikdy neudělá nic proti jeho vůli, aby jeho otec neměl vrásky. Dělá všechno dobře, bez chyb, ale nevyvíjí se. Je stále stejný a stále je otci drahý, ale není to případ anděla, který na sebe vezme tělo a spadne do žumpy existence a zapomene, kdo je jeho otec. Zapomene na prostředí, ze kterého vyšel. Zapomene na všechno to dobro, které zdědil. A jednoho dne ho život tak stluče, že mu to dojde, že už to tak dál nejde. Začne přemýšlet a najednou si uvědomí, že možná rodiče na této zemi, nejsou jeho praví rodiče, kteří mu sice dali život a tělo, ale že on ve skutečnosti patří někam jinam, a tak začne hledat, odkud opravdu přišel. Jednoho dne najednou zjistí, že Bůh, o kterém neměl doposud žádné tušení, existuje a začíná najednou cítit tah. Začíná cítit pravdu, která z něho vyzařuje. Lásku, která se v něm otvírá a uvědomuje si, že je to jeho opravdový domov a jednoho dne mu to zcela dojde. Neposlušný syn se vrátil!

Motýlek se stane motýlkem z housenky. Změna, metamorfóza, která se stane, ho posune dopředu ve vývoji, kde ani andělé nejsou schopni se dostat, protože oni nemají schopnosti, aby se posunuli. Člověk, který prošel sítem, byl nucen se učit. Ví přesně, kdo je jeho otec. Neviděl ho, ale poznal ho, aniž by mu to někdo řekl. Síla vztahu byla silnější než nezájem, který v něm dřímá a všechny jiné faktory, které ho ovlivňovaly.

Člověk si musí uvědomit, že to lze změnit pouze upřímnou snahou. Jednoho dne si uvědomí: „Ano, něco v tom srdci mám, něco, co jsem dříve necítil. Úplně jinak se dívám na věci kolem sebe, na život, který jsem vedl. Stydím se za to, co jsem býval. Tím, že se člověk stydí, už není tím, čím byl. Už se odsuzuje, protože není tím, čím byl. Ví, že už by to nikdy v budoucnu neudělal. A to je vývoj, vnitřní růst, kterým se člověk přibližuje ideálu. Všichni máme své ideály. Na neštěstí, některé ideály jsou pro nás špatné. Ale pokud je to ideál, který má hodnotu, ať je to Ježíš, Bůh, nějaký svatý, nebo kdokoliv, o kterém víme, že má hodnotu, tak se člověk posouvá dopředu. A tento pokrok má velikou cenu!

 

 

 

 Je úžasné, jak dokážete předat srozumitelně své poselství a přitom do velké hloubky…

 

 

Je to tím, že se dívám svýma očima. Člověk prožil, promyslel. Neopakuji věci, které jsou napsány v knihách, které jsou samozřejmě hezké, ale není to moje. Snažím se vytvářet atmosféru právě tím, že mluvím ze srdce, a to srdce mluví k druhým srdcím. Kdybych mluvil jenom slovy, která jsou slovy inteligence, tak by se to srdce ani nedotklo. Proto mnohé přednášky učených k ničemu nevedou. Lidé zapomenou za dva, tři dny, co slyšeli.

Byli kdysi na východě dva známí potulní mniši: otec Josef a otec Tomáš. Chodili od jednoho kláštera k druhému a za nocleh a ubytování vždy pořádali přednášky, na které se vždy všichni velmi těšili. Když mluvil otec Tomáš, všichni se radovali. Mluvil velmi dobře a chytře a všechny svým vyprávěním vyburcoval. Když mluvil otec Josef, tak jeho vyprávění bylo nesouvislé a někdy jakoby blábolil. Mluvil k lidem, kteří ho považovali za mírně senilního staříka a jeho vystoupení v porovnání s otcem Tomášem bylo velmi slabé. Co však bylo zajímavé, bylo to, že účastníci přednášky po několika dnech zapomněli, co jim otec Tomáš povídal, avšak, co mluvil otec Josef, si všichni pamatovali ještě po roce. On totiž mluvil do srdce, zatímco Tomáš mluvil do intelektu. To je ten problém, ve kterém žijeme: chytrá slova, ale nic za nimi!